TT - Zrcadlo - Eloran Arroway

20. ledna 2013 v 20:40 | Eloran Arroway |  TT - Příspěvky
Zdravím, také bych se ráda zapojila do TT Zrcadlo. Asi to bude znít hloupě, ale posílám vám jednu celou kapitolu k mému příběhu: Černobílé klapky klavíru. Nevím, jestli se to smí, ale zrcadlo v hlavní roli je a mně je trochu hloupé, že nemám ani tak moc řasu se zepojovat do zdejšího dění. Proto posílám aspoň TT. :) Nuže, doufám, že se vám bude kapitola líbit a pokud by někoho zaujala natolik, že by si chtěl příběh (který má zatím jenom tři kapitoly) přečíst, můžete tak učinit kliknutím na tento odkaz. :)
Eloran Arroway


Černobílé klapky klavíru

Obepínala jsem si rukama holé paže a lehce se klepala zimou. Z úst se mi vznášel můj teplý dech, který se v té zimě proměnil na páru. Všude kolem mě bylo tolik jasného světla, až jsem chvílemi musela přivírat víčka, která si na ten nesnesitelný příval paprsků, které vycházely odnikud, zvykly. Avšak kolem mě nebylo nic. Žádné zdi. Žádná krajina. Žádní lidé. Jen světlo a zima. Nohy mi doslova mrzly. Neměla jsem boty a na místě, kde jsem se nacházela, jsem se procházela podivnou bílou mlhou, jenž se by se dala přirovnat k vatovým chomáčům, ale prapodivné a hlavně mrazící konzistence. Byť na první pohled byly nadýchané a lehoučké.
Nevěděla jsem, kde se nacházím. Chodila jsem v kruhu - prozradily mi to moje stopy - ve snaze, že najdu něco, čeho bych se mohla chytit či, jakkoliv se zorientovat. Byla mi zima a byla jsem zmatená. Nikde nikdo. Nikde žádné rozcestí. Tohle je zlý sen, pomyslela jsem si a dřepla si na místo, které bylo víceméně nezasáhnuté tou podivnou hmotou. Nohy mi to nezahřálo, ale aspoň jsem v tom nemusela pořád stát.
Až teď jsem si všimla, že mám na sobě šaty. Lehké letní, sněhově bílé šaty, které sem do té bílé "místnosti" náramně zapadaly. Měly místo ramínek šedé sametové mašle. Rozprostřely se kolem mě tak lehce jako nadýchaný obláček z pohádky. Nosila jsem je, když jsem byla malá. Popravdě jsem si byla jistá, že jsem je někomu darovala. Možná sestře? Ale tím jsem si hlavu nezatěžovala. Trápilo mě, kde jsem. A co tu k čertu dělám?
Porozhlédla jsem se kolem sebe a lehce si rukama třela lokty. Pokud se odtud nevyhrabu, budu ležet s pěknou chřipkou, prolétlo mi hlavou a raději jsem se znovu poohlédla kolem sebe. Třeba jsem něco v tom všudypřítomném oslepujícím světle přehlédla. A opravdu. Nedaleko (dalo by-li se to tak nazvat, jelikož všechno zde bylo tak stejné, absence zdí, kopců nebo jakýkoliv předmětů dělala svoje, hrozný chaos a možná i trochu fobie) se něco lehce zablýsklo. Bylo až udivující, že v tomhle bílém světle to vyniklo.
Popravdě ani nevím, jak se mi to podařilo, ale stála jsem na nohou rychlostí světla a už jsem si to kráčela k tomu místu. Samozřejmě, že jsem si nebyla jistá, kam jdu, jelikož mlha a hmota tu byly na každém kroku. Ale tak či onak, stejně bych tam zkejsla pěkně dlouho. Takže pokud to najdu teď nebo později, stejně by to bylo jedno. A třeba se mi to jenom zdálo, třeba už mám vidiny jako lidé na sahaře, akorát já jsem.... Někde.
Už mě nebavilo jenom tak bezmyšlenkovitě chodit, tak jsem se začala vyhýbat plovoucí mlze a té studené hmotě. Aspoň něco trochu akčního, tady. Občas stačilo jenom zvednout jedno rameno a trochu ustoupit do strany, jindy jsem se shýbla, i když jsem nemusela, ale já prostě chtěla a pod mlhou jsem prošla. A zrovna, když jsem zvedal hlavu a tělo do předchozí pozice, znova jsem to uviděla. Ale tentokrát jsem si byla stoprocentně jistá, odkud to světýlko přicházelo. Prakticky jsem to měla přímo za nosem a nečekala bych, že by stačilo odstrčit jeden "oblak" studené hmoty a jsem na místě.
Když jsem viděla, co se to vlastně třpytilo, nejprve jsem se musela nadechnout, ale posléze jsem prostě bezmyšlenkovitě otevřela ústa a užasle zírala. Až po chvíli, když jsem si uvědomila, že na mě někdo také zírá, jsem ústa zavřela a lehce naklonila hlavu na stranu v tázavém gestu.
Byla jsem zmatená.
Měla jsem právo být zmatená. Přede mnou se tyčilo asi dva metry vysoké zrcadlo, jehož zlatý rám měl úžasné zdobení. Bylo skvostné, jen když jste se na něj podívali z dálky. Z blízka bylo nepopsatelné. Dokonalá ruční práce na dokonalém zrcadle. Na dokonalém zrcadle, za jehož skleněnou plochou mě pozorovala dívka.
Její pleť byla bledá, až popelavá. Měla fialovějící podlitiny pod očima, jako by celé noci nespala a její vlasy a bílé šaty byly mokré. Kapala z nich voda. Bez přestání, jakoby měla ve vlasech hadičky, které ji tam vodu vstřikovaly. Pomyslela jsem si, že by byla vhodnou atrakcí v domě hrůzy. Musela jsem na ni asi hodně hloupě zírat. Měřila si mě zvláštním pohledem. Takovým... mrtvým. Její oči byly nejspíš dříve hnědé, ale teď, ačkoliv tu bylo všude dostatek světla, byly tmavé. Ani se v nich světlo neodráželo. Lehce jsem se otřásla a znovu vypustila páru z mých úst.
Dívka udělala totéž. Bylo to poněkud děsivé, jelikož to udělala ve stejnou dobu co já a kapky vody z jejích vlasů tak dopadly na sklo a stékaly pomalu dolů. Jedna předháněla druhou, ale ani jedna nedojela až na konec skla. Zhruba v polovině zmrzly. Jako teplý vosk, který teče po dlouhé svíčce a po kratičké chvíli ztuhne. Ačkoliv tu rozhodně nebyla taková zima, aby taky věci takhle rychle mrzly. Bylo to zvláštní. Upřeně jsem ty kapky sledovala a ani jsem si nevšimla dívky přede mnou, až po chvíli. Když jsem se opět narovnala a podívala se jí do očí. Dívala se na mě takový způsobem, jako by chtěla ze zrcadla odejít. Bylo to vlastně vůbec zrcadlo? Na první pohled se tak jednoznačně tvářilo. Ale neviděla jsem v něm sebe samu.
Napadlo mě k němu přistoupit blíže. Udělala jsem tedy jeden krok tak, abych od skla stála zhruba na délku mé paže a lehce přitiskla dlaň na chladné sklo. Ani mě nepřekvapovalo, že dívka udělala totéž. Nejspíš čekala, jestli udělám první krok. Už to tak vypadá, že ona chce ven a já chci zase dovnitř. Nebo aspoň pryč odsud. Trošku mě zaskočila teplota zrcadla, proto jsem ruku opět stáhla a instinktivně se na ni podívala. Byla červená, zmrzlá. Ale jenom na místech, kde jsem se jí dotkla skla. A musím podotknout, že jsem se jej dotkla lehce. Mou ruku tedy teď "zdobily" červené puchýře omrzlin. Vzhlédla jsem k dívce, abych se přesvědčila, že i ona si drží ruku u těla, dlaní vzhůru, ale neprohlíží si ji. Prohlíží si mě. Lehce se jí zvrásnilo obočí, i když její věk by se shodoval s tím mým. Její vrásky mi dělaly starosti a i nutily mne se na ni také mračit. Ani nevím proč. Ale ten její pohled dělal opravdu hodně.
To mi však neubralo na odvaze přiložit ruku na zrcadlo znovu. Překonat bolest, kterou mě zrcadlo bičovalo, a pokusila se vydržet. Podívala jsem se dívce do očí a zkroutila pravý koutek úst do lehkého úšklebku. Nevím, jak si to přebrala, ale usmála se také a skoro na vteřinu přesně přiložila ruku na sklo a držela. Netuším, co cítila ona, ale já se snažila obrnit proti bolesti, která mi pulsovala z rukou, přes celé tělo až do hlavy a zase zpět. V malých dávkách, ale i v těch větších. Třáslo se mi celé tělo. Jakoby ani nebylo mé a já nad ním neměla kontrolu. Zavřela jsem tedy oči a snažila se koncentrovat jenom na sebe a zrcadlo před sebou. A také na to, jak moc chci, aby se jím podařilo projít. Protože, když tu nic jiného není, nejspíše mi jiný východ nezbývá.
Hlavou se mi honily nejrůznější obrazy a myšlenky ze života.
Život, život, život…
Šeptal mi tichý, tlumený hlas. A po chvíli, která se však zdála jako celá věčnost, jsem oči otevřela. Musela jsem. Tělo se mi ještě lehce třáslo, ale byl to spíš už jen důsledek toho, že mnou prošly nějaké zvláštní vibrace. Nebo já prošla jimi? Nebylo tu světlo. Naopak, byla tu tma. Zima a vlasy, které se poddaly větru, mi bičovaly obličej. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. Pode mnou hučelo moře, které o sobě dávalo vědět svými vlnami, jež narážely do kamenů a tříštily se o ně. Nade mnou byla hustá černá tma a já byla ve vzduchu. Ve vzduchu. Nebylo se o co zachytit a ani na čem stát. Došlo mi, že padám dolů, protože létat opravdu neumím, i když mi to na moment připadalo. Jediné, co jsem viděla, byly moje bílé šaty, jež se ve tmě až moc vyjímaly.
A ani jsem se nenadála, byla jsem ve vodě. Nestihla jsem se nadechnout, takže mé zásoby kyslíku nebyly nijak velké. Pocítila jsem pocit paniky. Proud vody a tlak, který se vytvořil v rychlosti, kterou jsem do vody dopadla, mě tlačili stále níž a níž. Neměla jsem šanci se holýma rukama prodrat skrz vlny, které mnou zmítaly. Moje tělíčko bylo slabé. Vlny si mě přehazovaly z jedné náruče do druhé. A také moje plíce zažily, jaké to je být v jednom ohni. A to doslova. Pálil mě celý hrudník, chtělo se mi křičet a hlavně jsem se chtěla nadechnout. Ale nešlo to. Zatmívalo se mi před očima, oblizovala mě temnota a moje tělo ochutnal chlad.
A pak mi to došlo.
Ta dívka v tom zrcadle. Už vím, proč dělala stejné pohyby jako já. Proč byla tak bledá a hlavně, proč byla mokrá. Byla mrtvá. Utopená. Stejně jako její pohled. A nejhorší na tom bylo, že jsem to byla já. Viděla jsem sebe samu mrtvou. Viděla jsem jaké to je překročit práh do jiného světa. Viděla jsem, ne zažívám a plně si uvědomují svou smrt. Jedno mi ale stále nedocházelo. Ta místnost, nebo já ani nevím, jak to nazvat. Co to bylo? Kde to bylo? Proč jsem tam byla? Proč tam bylo to zrcadlo a proč bylo jediným východem do otevřené náruči smrti? To se nejspíš nedozvím, jelikož proud mě zanesl ke břehu. Ke kamenům, o které jsem se hezky praštila. A s tím se veškerý můj kyslík v plicích vytratil, jak jsem leknutím otevřela ústa.

* * *

Probudila jsem se zadýchaná a lapající po dechu do ponurého a deštivého dne. Tvář jsem měla upocenou z toho, co se mi právě stalo. Nemohla jsem si připustit, že to byl pouhý sen. Bylo to tak živé. Cítila jsem bolest. A i teď, když jsem se nadechla, měla jsem co dělat, abych se nedržela za hrudník. Moje plíce byly v jednom ohni a hlava mě bolela jak nikdy předtím. Začala jsem se lehounce třást, ale zimou to nebylo. Můj zrak sjel k dítěti, jež se ke mně tulilo. Byla to moje maličká sestra, která tak sladce spala. Měla jsem za to, že už musela být dávno vzhůru, protože ten sen byl tak živý. Určitě jsem s sebou házela nebo minimálně mluvila nesmysly ze spaní. Ale Sonia vypadala ta klidně a spokojeně. Tulila se ke mně zády a já viděla, že usnula s úsměvem na tvářích. Prozrazoval mi to jeden její ďolíček a koutek vysunutý směrem nahoru.
Byla ráda, že jsem doma.
To se však nedalo říct o mně. Nikdy se mi takové sny nezdály. Vlastně se mi sny nezdály nikdy nebo jsem si je spíše nepamatovala. Až teď. (Vím, že se mi zdály, když jsem byla malá, ale postupem času, jakoby zcela vymizely.) Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Vždy se jim totiž podařilo proklouznout z mé mysli a nahradit je něčím mnohem důležitějším. Nikdy mě to netrápilo. Sny jsou zrádné a zlé. A možná je i dobře, že si je nepamatuji. Nebo nepamatovala. Naivně doufám, že to by pouze jeden z mnoha a že už se mi nic zdát nebude. Nechtěla bych se jejich prostřednictvím vracet do nepříjemných chvil mého života, nebo si v určité chvíli uvědomit, že právě tohle je jako z mé nejhorší noční múry. Jako právě teď!
Potichu jsem vstala z postele. Budík na okně hlásil sotva šest hodin. Vlastně tu ještě všude byla tma jako pytli. Přikryla jsem Soniu svojí přikrývkou a přešla k oknu, abych se ujistila, že venku opravdu prší a hustá mlha halí veškeré okolí a je vidět sotva na pár metrů. Poté jsem přešla přes celý pokoj a zastavila se u skříně. Vybrala jsem si nějaké oblečení a ještě s ramínkem jsem je přenesla k mému zrcadlu. A následoval další šok. S hrůzným zjištěním jsem si prohlédla mé zrcadlo. Bylo podobné, ne-li úplně stejné, jako v mém snu.
Vím, že když jsem odjížděla, určitě tu nebylo. Vím, že tu bylo úplně obyčejné zrcadlo bez rámu, oválného tvaru na stojanu. Rychle jsem oblečení odložila na nejbližší židli a zahnala nutkání ho rozbít. Místo toho jsem si dodala odvahu a dotkla se ho. Tou samou rukou jako ve snu. Tou samu rukou, kterou mi zrcadlo vylepšilo svým mrazivým uměním. Tou samou rukou, která mi umožnila vstup do světa Smrti. Ale nic se nestalo. I když jsem tam ruku držela víc jak pět minut. Nic. Ruku jsem tedy stáhla zpět, ale nedalo mi to a musela jsem se na ni podívat. Nic mě nebolelo, ale něco mi na ní přece jen zůstalo.
Přes celou dlaň jsem měla puchýřky a omrzliny jako z mého snu. Musela jsem se nadechnout, protože jsem na chvíli přestala dýchat. Slyšela jsem nějaký ruch. Tohle je zlý sen, zopakovala jsem si znovu a rychle se podívala za sebe. Možná, že se už sestřička vzbudila. Možná, že i ona má něco na rukou. A možná, že i jí se něco zdálo?
Ale sestra pořád tvrdě spala.
Místo toho se přesně uprostřed pokoje pomalu vznášelo bílé pírko k zemi…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama