TT - Zrcadlo - Katie

19. ledna 2013 v 16:53 | Katie |  TT - Příspěvky

Zrcadlo

Skončil mi trénink. Ploužil jsem se domů. Neměl jsem náladu na máminy vyzvídavé otázky ani na tátovo kázání a už vůbec ne na dolézání mé mladší sestry. Přišel jsem domů a snažil se rychle zmizet do pokoje. Až na mámin pozdrav se mi to povedlo skoro nenápadně. Zalehl jsem rovnou do postele. Na chvíli jsem zabral. Ze spaní mě vzbudila rána od dveří. Do pokoje vtrhla sestra. Okamžitě se mi začala hrabat ve věcech na stole. ,,Co tu chceš? A už několikrát jsem ti říkal, že máš klepat!'' vyjel jsem na ni. ,,Sorry.'' prohodila a dělala jakoby nic. Vstal jsem a šel jsem k ní. ,,Přestaň! A vypadni z pokoje.'' křičel jsem. Otočila se a smála se. ,,Už jdu. Jen jsem potřebovala půjčit toto.'' ukázala na mikinu, co držela v ruce. Byla to má černá obyčejná mikina. ,,Zapomeň.'' vytrhl jsem jí to z ruky. ,,Už jsem ti půjčil takových mikin a žádná se mi nevrátila. Ty je snad prodáváš. Tuhle nedám, ani ti není.'' nesl jsem ji do skříně, ale ona mě předběhla a vytrhla z ruky. Začali jsme se prát a tahat o mikinu. Na to, že byla o dva roky mladší, měla sílu, ale stejně na mě neměla. Měl jsem toho dost a strčil jsem do ní takovou silou, až se skoro rozlétla dozadu. Hned jak jsem ji strčil, došlo mi, že padá na mé velké zrcadlo. Snažil jsem se ji zachytit, jenže už bylo pozdě. Viděl jsem ji, jak padá na zrcadlo a jak ho rozbije. Ale to se vůbec nestalo. Ona propadla skrz něj. Viděl jsem jen její ruku, jak se drží rámu zrcadla a slyšel, jak volá ,,Lukáši pomoct! Lukašííí!'' pak jsem se zase viděl v zrcadle. Stál jsem tam s otevřenou pusou a oči dokořán. Pořád zadíván do zrcadla, ve kterém zmizela má sestra. Hned jak jsem se vzpamatoval, jsem k němu běžel a dotkl se ho, jako bych mohl projít. Ale nešlo to. Ohmatával jsem zrcadlo z rohu do rohu ale nic. Nic jsem nechápal. Seděl jsem před zrcadlem a viděl svůj bezmocný výraz. Mé blond vlasy mi trčeli na všechny strany a oči se pomalu plnily slzami. Jak jsem mohl? Jak se to vůbec mohlo stát? Nevěděl jsem co dělat. Byla to má mladší sestra a já jí měl chránit. Lítali mi myšlenky hlavou. V tom jsem vstal a běžel do pokoje, který byl na konci chodby. Byl Kláry. Otevřel jsem ho a doufal, že bude ležet na posteli a telefonem v ruce a bude se smát. Ale byl prázdný a tichý. Pomalu jsem se vrátil zpět. Zavřel jsem dveře, aby mě nikdo neotravoval. Znovu jsem prohmatal zrcadlo. Musí tu něco být. Něco, kam mohla spadnout. Nemohla přeci propadnout dovnitř. Kam by vůbec spadla? Celý den jsem se snažil přijít na to, co se stalo. Hledal jsem všude. Na internetu, v knihách, na fórech, kde píší všichni ty divný lidi, co věří v takové to věci, ale nikdo nevěděl. Byl jsem bezmocný. Ale nemohl jsem to vzdát. To jí dlužím. Začal jsem se zajímat o okultismus, magii, druhé světy a různé nevysvětlitelné jevy. Hledal jsem všude, kde se dalo. Všechno zaznamenával. Zkoušel jsem vše, co mi přišlo pod ruku. Ptal se všech, co o tom věděli mnohem víc. Měli různé názory, ale nic z toho mi nepřivedlo Kláru zpět. Čas plynul a já jako bych se čím dál víc vzdaloval. Téměř jsem nevycházel z pokoje a nikoho nepouštěl dovnitř. Občas jsem měl halucinace, jako že se vrátila nebo, že mi padají věci z poliček. Ve snu jsem jí vídal. Pořád se mi přehrávala poslední chvíle, kterou jsem s ní strávil. Rok uběhl jako voda. Už jsem to začal vzdávat. Když se nevrátila za celý rok ani já jsem nemohl nic dělat. Kdo může? Ležel jsem na posteli. V hlavě se mi přehrávaly všechny vzpomínky. Její smích. Její dlouhé blond vlasy. Ořechové oči. Pak jsem ji viděl před sebou v mé černé mikině, úzkých kalhotách, jak se na mě směje. Moc jí to slušelo. Otevřel jsem oči a doufal, že si to jen nepředstavuji. Proč jsem ji tu mikiny nepůjčil? Proč jsem byl tam hloupý? Vztek mnou projížděl jak blesk. Nemohl jsem tu být a ona ne. Nemohl jsem si užívat života a ona ne. Nezasloužil jsem si to. Chtěl jsem zrcadlo rozbít. Rozdrtit na milion kousků ale nešlo to. Popadl jsem sklenici, co stála na stole. Hodil ji na zeď vedle zrcadla. Rozbila se. Šel jsem naposledy k němu. Položil ruce, abych se ujistil, že je to jen obyčejné zrcadlo velké skoro jako já s ohromným dřevěným rámem. Byli na něm vyryti iniciály R.C. Hall. Nevěnoval jsem tomu pozornost a sesunul se na zem. Řízl jsem se o střepy od sklenice. Objevila se m na prstě kapka krve. Jediná červená kapka krve. Nevím proč, ale vzal jsem střep a chvíli ho obracel v ruce. Pak přiložil k zápěstí. Ucítil jsem bolest, ale ta polevila a místo toho mi po ruce začala stékat
krev. Seděl jsem tam a čekal. Čekal jsem, jestli ze mě vyprchá život, který si nezasloužím. Ubíhali vteřiny, minuty a krev se hromadila. Ale žádný pocit úlevy se nedostával. Cítil jsem se slabý, sotva jsem se pohnul. Prohlížel jsem si zrcadlo. Jeho rám, který byl ručně vyřezávaný. Pak jsem jel pohledem po rámu a díval se na iniciály. Dlouho jsem na ně koukal. Sice mi to nic neříkalo, ale to písmeno R mělo jakoby ocásek do šipky či křížku. Kouknul jsem na směr, kterým ukazoval a byl tam nepatrný nápis, který jsem musel přehlédnout. Přečetl jsem ho, Zrcadlo neodráží jen odraz, ale je i bránou a v hlavě mi to začalo pracovat. To by mohla být ta stopa, kterou potřebuju. Ta, která mi může přivést sestru zpět. Ale bylo už pozdě. Sotva jsem se dokázal pohnout. S velkou námahou jsem si pořezanou ruku ovázal. Věděl jsem, že to mi už nepomůže. Nevěděl jsem co dělat ani jsem se nedokázal zvednout. Jediné co jsem mohl, bylo myslet na ten okamžik, kdy sestra zmizela. Na to, jak jsem byl naštvaný a jak jsem ji strčil. Položil jsem ruku na zrcadlo. Byl jsem unavený, naštvaný a chtělo se mi brečet. A nepřestával jsem myslet na Kláru. Už se mi před očima dělali mžitky. Najednou jsem ucítil, jak mi ruka spadla ze zrcadla. Když jsem se podíval tím směrem, nespadla mi na zem ale propadla do zrcadla. Projel mnou pocit štěstí. Pak už jsem omdlel. Cítil jsem, jak mě někdo plácá po tvářích. Stěží jsem otevřel oči. Byla tam. Přede mnou stála Klára. Něco říkala, ale ze začátku jsem nic neslyšel pak jen útržky ,,Lucasi….celou dobu….byla s tebou…ale…neslyšel…neviděl…mě.'' cítil jsem, jak mi utáhla nějaký kus látky na ruce a snažila se mě zvednout. Chytil jsem ji za ruku a držel ji. ,,Kláro. Omlouvám se.'' vydal jsem ze sebe. Ona jenom, že za to nemůžu, že jsem se snažil a že mi teď musí pomoct. ,,Už jsi doma. To mi stačí.'' díval jsem se na ni, zase se mi dělali mžitky před očima. Byl jsem unavený a nechtělo se mi bojovat. Věděl jsem, že je Klára doma. A to mi po celém roce stačilo a dostavil se pocit úlevy. Nechtěl jsem nic jiného než zavřít oči a spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama