Kaisa

29. srpna 2013 v 0:37 | Clara Black |  Členové
1) Kaisa
2) kaisa-ab.blog.cz
3) 15 let
4) Z "poezie":

Křup, křup, temné tóny upíří harfy,
Démonické tvary, potemnělé barvy,
Neustálá iluze, dokonalý strach,
Rozdrcení lebky, natrhání šlach.
Ani hláska, ani slovo, žádné citoslovce,
Přežít, nechat zabít své soukmenovce,
Teď včera je dnes a dnes je včera,
Ukazatel jen odstíny šera.
Slabý povzdech, tichý šepot, sladký zpěv,
Nenávist, krvežíznivost a surový hněv,
Kontrast - jako černá a bílá,
Kontrast - jako slabost a síla.
Nikdy více, nikdy v budoucnu, ani zítra,
Nechtít spatřit krásy brzkého jitra,
Toužit přežít, genetiku zachovat,
Přislíbit věrnost, provazy se svazovat.
Nedotýkat se, nemluvit, nemrkat,
Neprosit, nedoufat, nevrkat,
Nenechat rozmlátit chrup,
A pak už jen křup, křup, křup…
Z prózy:

Vzpomínky tvoří hradbu před okolním světem, nedovolí mi se znovu vrátit do krásného období po boku oddechujících zvířat, dokonalých přátel a zpět do omamného oparu koňské vůně. Staví se před každým racionálním rozhodnutím a nepřejí si být znovu oživeny stejně jako můj zrak, mé nitro. Stačil jeden hloupý pohyb, jedno nerozvážné prohlášení a domeček z karet se zbortil jako mávnutím kouzelného proutku. A postavit ho je tak těžké, karty se rozpadají v rukou a jejich hodnoty stále více slábnou, není šance vyhrát. Osud drží pevně esa, a tudíž základy pro pevné dno jsou v nedohlednu. Jen tápání v temnotě a tužba. Touha se uchopit cizí ruky a nechat se vytáhnout z víru dění… Jenže nikdo není, jen ticho, prázdno a nic…
Tápu ve tmě, nekonečném prostoru bez daných rozměrů, bez tvarů a bez všeho, co mne provázelo krásným dětstvím ve znamení barev, poníků a neředěného štěstí, ve znamení smíchu. Zvuku, který poslední dobou jen dráždí mé uši a vhání pomyslné slzy do očí, ale já nedokážu brečet, nepamatuji si jak to udělat, proč plakat, když se stejně nic nezmění? Když už nikdy neuvidím ty, co miluji? To, co miluji? Vzpomínky nezůstaly, zmizely jako pára nad hrncem a nechaly tu jednu životní trosku, co už nezvládne nic, každý pohyb znamená moc bolesti, nechce se mi dělat nic a zároveň bych ocenila každou aktivitu…
Domem se nese nesnesitelné ticho, ale cítím přerývané dechy, jen jejich původci jsou mi cizí, inu já je nechci znát, nechci spatřit tu nekonečnou bolest z jejich gest, z jejich naděje, že to všechno překonám. Kdyby to šlo, tak to udělám, jenže záchrana posledních zbytků bojovného ducha je tak zdlouhavá a stejně to nikam nevede, ten panický strach narůstá už ve chvíli, kdy se dostanu blíže ke stájím, a nezbývá nic jiného, než utéct a nikdy se nevrátit. Nemohu, prostě to nejde!
"Niko? Niko!" ozýval se dokonale melodický hlas a pokoušel se mně navnadit, donutit vstát, pohnout se a přestat se utápět v nekonečném žalu, ale pomáhalo jen křečovité ucpání uší, nechtěla jsem to slyšet, každá slabika se zabodávala do srdce jako ostří nože, každé písmeno vytvořilo šrám, který se nemohl zacelit ani jejich neskutečnou láskou, jejich city. Tohle všechno byl můj boj, bojovala jsem sama se svou podstatou, s podstatou nefalšované panické hrůzy. Chytaly mě křeče do rukou, jak úpěnlivě jsem je tiskla na uši, ale nepomáhalo to, něco silného se snažilo odtrhnout mé dlaně a donutit mě poslouchat, já jsem nemohla. Nechtěla jsem spadnout, o pět a zase do šílenstv&iacut e; z bolestné agónie, nechtěla jsem se nechat strhnout neexistující silou reality a přežít další náraz na dno své existence, už ne. Tentokrát nedovolím nikomu mi ublížit, už nikomu.

5) Psaní se věnuji už nějaký ten čas a dost špatně se mi odhaduje, jak dlouho. Mohou to být tak tři roky, ale nejsem si tím úplně jistá. Méně rozhodně ne.
6) Co o mě říci? Psaní o sobě mi dělá jisté potěšení, když se to tak vezme, ale málokoho zajímají životní příběhy lidí, které zřejmě nikdy neuvidí, neviděl a nejsou pro něj dostatečně zajímaví a slavní. Dalo-li by se to tak říci, tak patřím k rase lidské, nejsem nikterak vyjmečná svým vzhledem ani svým chováním, ale naopak se od normálních lidí liším třebas povahou a vnímáním věcí. Na světě ještě nejsem tak dlouho, aby se všeho urovnalo, proto je pro mě občas dost složité se charakterizovat tak, abych si neprotiřečila - na druhou stranu paradoxy jsou moje. Povahově asi na prvním místě bude pot řeba zmínit jistou dominanci. Jako člověk inklinující k morbidním záležitostem a sadismu nemohu býti submisivní, nedokážu se podvolit a pokud ano, hledejte za tím něco více. Dále mám sklony k aroganci a podobným nevábným vlastnostem, ale s tím už člověk nic neudělá. Možná jsem kdysi byla empatická, ale nyní jsem vůči emocím ostatních relativně chladná a nemyslím si, že je potřeba všechno tak extrémně prožívat - od toho mám povídky. Z psaní se věnuji většinou FanFiction a Fantasy, které také čtu. Rozhodně bych jednou chtěla napsat nějakou knihu nebo něco podobného, ale je to ve hvězdách, jelikož patřím mezi část lidí, kteří se nesmírně moc bojí nedoceněnosti, pro hry. Prohrávám nerada, a proto se raději většinou ani neúčasním. Kdyby někoho zajímalo více, ráda dopovím, ale jak říkám. Ani já to nečtu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama