Podzimní melancholie - povídka od Arvari

17. listopadu 2013 v 19:01 |  TM - Příspěvky
Příspěvek na měsíc listopad, téma melancholie.

Vzdychl jsem a zvedl z kuchyňské linky dva hrnky, červený a tyrkysový, s horkou čokoládou. Pomalu jsem se vydal vpřed obývacím pokojem. Tyrkysový hrnek jsem nechal na konferenčním stolku, zatímco červený jsem nesl dál, až k oknu, na jehož parapetu seděl vysoký štíhlý muž. Dlouhé tmavé vlasy mu mírně padaly do tváře, jeho modrozelené oči se upíraly ven, prohlížely si deštěm a mlhou šedivé město.


"Lásko?" oslovil jsem ho opatrně.
Otočil hlavu, ale stejně jsem měl pocit, že mě tak docela neregistruje.
"Hm?"
Znovu jsem vzdychl a pozvedl hrnek.
"Tohle by ti mohlo udělat dobře," usmál jsem se. "Jestli chceš, můžeš do ní dostat i trochu vodky."
"Vážně?" pozvedl obočí. "Tak ty už se nebojíš, že se ze mě stane alkoholik?"
"No, já..." kousl jsem se do rtu. "Proti VÝJIMEČNÝMU panáku nic nemám."
"Podporuješ mě v tom, abych pil alkohol a zaháněl jím depresi?" zeptal se kousavě.
"Lásko, tohle není fér. Jen se ti snažím pomoct. A ber na vědomí, že se snažím, i když nemám ani to nejmenší tušení, co je špatně."
"Nic není špatně. Všechno je v naprostým pořádku."
"Lásko..."
"Myslím to vážně, kotě," zavrtěl hlavou. "Nic se neděje."
"Už tři hodiny tu sedíš a zíráš z okna. Jsi naprosto mimo. Nemluvíš se mnou."
"Víš, kdyby ses trochu soustředil, nepochybně zjistíš, že TEĎ s tebou mluvím," ušklíbl se.
"Teď. Po třech hodinách, co jsi mě ignoroval," frkl jsem. "Vezmeš si tu čokoládu, nebo si ji mám vypít sám?"
"Nemáš náhodou svůj hrnek tamhle?" pokynul hlavou ke konferenčnímu stolku.
"Vypiju klidně obě. Ty kila nahoru jsou na tobě."
Zvedl ruku a jeho prsty se obtočily kolem červeného hrnečku.
"To nebudeme riskovat, ano?"
"Fajn," kývl jsem. "Chceš si tu čokoládu vypít sám, nebo chceš společnost?"
"Já nevím. Je mi to jedno," pokrčil rameny.
"Takže společnost."
Otočil jsem se, došel ke konferenčnímu stolku, popadl svou čokoládu a během chvíle byl zase zpátky u okna. Modrozelené oči se na mě odevzdaně dívaly.
"Kdybych řekl, že sám... Je to k něčemu?"
"No... Ne."
Otočil se zpátky k oknu.
"Fajn vědět," zamumlal.
Sklonil jsem hlavu a obličej zabořil do tmavých vlasů.
"Lásko..." špitl jsem. "Tak co se děje?"
"Říkám, že nic," vzdychl. "Prostě jen... Podzimní melancholie. Znáš to."
"Očividně ne v takovýhle míře. No tak. Musí za tím bejt něco víc."
"Momentálně je za tím tenhle výslech, díky za optání."
Napřímil jsem se a upil ze své horké čokolády.
"Fajn. Já tady bejt nemusím," konstatoval jsem. "Můžu se sebrat, jít si číst a tebe nechat, ať se v tý svý sebelítosti třeba utopíš."
"Netopím se v sebelítosti."
"Tak o co jde?"
"O nic, kotě."
"Dobře. Mám toho akorát plný zuby," zavrčel jsem. "Víš co? Kašlu na to. Fakt si půjdu číst."
Chtěl jsem se otočit, ale pohled, který mi věnoval, jako by mě přimrazil na místě. Pohled, ve kterém se mísil smutek s něčím jiným, něčím, co jsem vídal jen v určitých značně specifických chvílích...
"Miluju tě," zašeptal.
Vytřeštil jsem oči. Po zádech mi přeběhl mráz. Žaludek mi sevřela ledová pěst naprosté hrůzy.
"Tak co je to?" vydechl jsem. "HIV? Rakovina? Od nuly do sta, jak moc mrtvej jsem kvůli tomu i já?"
"Ale no tak," zasmál se tiše. "Musím hned umírat, abych ti mohl říct, že tě miluju?"
"Vzhledem k tomu, že jsme spolu přes dva roky a ještě jsem to neslyšel, nehledě na to, kolikrát jsem ti to řekl já..." olízl jsem si nervózně rty. "ANO."
"Neumírám," zavrtěl hlavou. "Ani nejsem nemocnej. Jsem naprosto v pořádku, přísahám."
"Tak co... PROČ?" zajel jsem si volnou rukou do vlasů. "Proč jsi to řekl?!"
"Já nevím," pokrčil rameny. "Protože... Je mi dneska nějak mizerně. Venku je hnusně, já mám poslední dny odporně melancholickou náladu a teď... Teď mě to prostě nějak dostalo. Dneska. Já nevím proč. Možná je to tím, že stárnu."
"Je ti pětatřicet."
"To se ti zdá málo?" ušklíbl se. "Ne, tenhle podzim je prostě hroznej. Nic se mi nedaří, nic nejde, jak jsem plánoval... A mně je mizerně. Sedím tady, přemejšlím o tom, jestli z toho okna nemám rovnou skočit... A ty si přijdeš, přineseš mi horkou čokoládu, jako by to mohlo všechno spravit, hučíš do mě... Došlo mi to. Teda, chci říct, jasně, věděl jsem to dávno, jinak bych ti nikdy nenabídl společný bydlení, ale až teď jsem si to uvědomil naplno. Fakt tě miluju."
Pocit zděšení, který mě pomalu ovládl, se začal měnit na skoro nekontrolovatelné štěstí. Hlasitě, skoro hystericky jsem se zasmál.
"Takže ty mi vážně říkáš," mávl jsem volnou rukou, "že po všech těch zatracenejch letech, po těch všech večeřích při svíčkách, se kterejma jsem se štval, všech romantickejch milováních, po tom, co jsem na chvíli přemejšlel, že prostě skočím pod auto, abych tě to konečně přiměl říct... Po tom všem stačí trocha blbý podzimní melancholie, abych to KONEČNĚ slyšel?!"
"Skoro to tak vypadá."
"Bože. Bože..." vydechl jsem. "Řekni to ještě jednou."
Zvedl ruku a pohladil mě po tváři.
"Miluju tě," zašeptal.
"Taky tě miluju," odvětil jsem tiše.
Sklonil jsem se a políbil ho na rty. Když jsem se odtáhl, usmíval se na mě.
"A mimochodem, fakt díky za tu čokoládu," pozvedl hrnek. "Je skvělá."
"Není zač," zaculil jsem se a zase se opřel čelem o jeho vlasy. "Je ti aspoň o něco líp?"
"Je mi mnohem líp," odpověděl a jeho volná paže se ovinula kolem mých boků. "Ale něco z tý melancholie pořád zbejvá. Zkusím dopít tu čokoládu, ale kdyby to nezabralo..."
Cítil jsem, jak jeho prsty kloužou dolů po mých zádech.
"Chtěl bys zkusit i jiné metody uvolnění stresu?" zeptal jsem se.
"Koťátko..." zamumlal. "To je docela vznešený způsob, jak říct, že ti hodlám vyšoustat mozek z hlavy..."
Políbil jsem ho do vlasů a narovnal se.
"Pij rychle, buď tak hodnej," kousl jsem se do rtu. "Ale mimochodem... Nebudu muset čekat do dalšího melancholickýho záchvatu, než to zase uslyším, viď, že ne?"
Naklonil hlavu a zadíval se mi do očí. Jeho dlaň přejela přes můj zadek.
"Miluju tě."
"Ach, bože..." špitl jsem. "MUSÍŠ dopíjet tu čokoládu?"
"Ty si svoji dopít nechceš?" pozvedl obočí.
"K čertu s čokoládou," frkl jsem.

"Doufal jsem, že to řekneš," přikývl a otočil se, aby mohl slézt z parapetu. Červený hrnek postavil na právě uvolněné místo, stejně jako můj tyrkysový, tedy hned poté, co mi ho vzal z ruky. "Takže vzhůru do ložnice, koťátko."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 DorkaJ. DorkaJ. | Web | 17. listopadu 2013 v 20:09 | Reagovat

Páni som mimo a to úplne, pôvodne som si myslela, že som sa ocitla v nejakom HPff. Vážne neviem prečo :), ich čítanie mi už asi lezie na mozog, ale už odbieham. Je to skvelé a to nielen pre to, že neviem kritizovať ale ten príbeh sa mi odohrával priamo pred očami a ani to nebolo prehnane sladučké BLE, :D Teraz už vážne neviem za ktoré budem hlasovať a to ani nie je koniec mesiaca O_O No dobre radšej už dospamujem

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama