Přeživší (1.díl) - vícedílná povídka od Kuro Ai

5. března 2014 v 13:54 |  Tvorba členů
"Ne! Zůstaň!" Vykřikla jsem ve chvíli, kdy jsem zmatená horečkou natáhla ruku k jeho kabátci. Cíp černého pláště se těsně minul s mými prsty, když odcházel z místnosti. Zamlženým viděním jsem zahlédla přenos. Pak se stříbrné dveře zavřely.
Zůstala jsem sama. Sama jako princezna zavřená v nejvyšším pokoji nejvyšší věže.
"Musíme se bránit!" Ledabyle se opíral o kuchyňskou linku prohlížeje si ostrou špičku nože. V dlaních svíral černou rukojeť zbraně, když jsem pohlédla do jeho nebeských očí, kde se modrá silně bila s černou vycházející zpoza okna.
"A to chceš udělat jak?" Zeptal se Miguel hrubě, naštvaně, avšak jsem v jeho hlase stále nacházela stopy bezmezné loajality prověřenou léty známosti.
Orsinův pohled uhnul od Miguela. Stáhl se dolů a vyhledal ten můj. Cítila jsem mírné chvění všude po těle. Jako by mě cosi začalo vtahovat do velké černé díry uvnitř žaludku. Přejela jsem si palcem po bříškách ostatních prstů, abych se vzpamatovala. Na chvíli jsem stáhla svaly kolem úst, ale dřív než to stihl zaznamenat kdokoli jiný, jsem je uvolnila a nadechla se, hned když jsem musela pokračovat.
Pomalu jsem se postavila a otočila se ke zbytku skupiny stojící uvnitř srubovité místnosti, jež jsme nazývali jednoduchým slovem "důl". Rukou jsem se stále dotýkala dlouhého stolu, u něhož jsem seděla na nahrubo tesané lavici spolu s dětmi, které jsme museli chránit. Jejich zmatený obličej čekajíc na má slova, byl plný strachu zakrytým důvěrou. Pouze důvěrou. Všichni v téhle místnosti mi věřili. Proč mi věřili? Kdy jsem si jejich důvěru zasloužila?
Věděla jsem, že nemám poslední slovo. Ale i tak má slova mají alespoň nějakou váhu. "Musíme se bránit. Mám nápad…"
"Jsou tu děti!" Namítla Naava, sestra Orsina, má nejlepší přítelkyně, již jsem však milionkrát zradila a ona jako jediná o mých slovech vždy hluboce přemýšlela.
"Já vím. Musíme je dostat pryč."
Miguelovi přelétla v očích jiskra. Mezi dětmi byli jeho dva bratři - dvojčata. "A to chceš udělat jak?" Zopakoval se, tentokrát s úplně jiným tónem. Byla jsem jako jeho sestra. Nezpochybňoval mě, dokud neslyšel všechno. Nikdy by mě nezavrhl. Nikdy by mě neopustil.
Zhluboka jsem se mu zahleděla do očí, jako by z nich snad mohl vyčíst můj plán. Jeho černá se srazila s mou měděnou. "Skrz kůlnu vede dlouhý tunel přímo do středu města. Mormoni nedokážou zachytit jejich pach pod zemí, jelikož neprodukují tolik aminokyselinových hormonů, jako jiní. Stejně jako to nedokážou u… no…" Nechtělo se mi to říkat nahlas. "Takže bych s nimi poslala všechny, kteří ještě s nikým…"
Ostatní mě zřejmě nechápali.
Děti mě pozorovali zmateně, stejně jako dospělí a nikdo si to nedokázal spojit dohromady. Naava nakrčila obočí a snažila se mě podpořit v pokračování, Miguel čekal, až se vymáčknu.
"Všichni kdo s nikým nikdy nespali, můžou s děckama, ostatní se odtud nehnou." Ozval se Orsin zpoza mých zad. Zhluboka jsem vydechla.
V očích poloviny z lidí mého věku jsem viděla úlevu. Stejně jako u Naavy. Oddechla jsem si. Bude v bezpečí. Kdežto Miguel mě odhodlaně pozoroval a snažil se neprozradit, jak moc ho drtí povinnost, opustit jeho bratry.
"Co zbytek?" Zeptal se, když rozpolcená atmosféra, která se odehrála jen v tvářích okolo, utichla.
"My…," začala jsem. Všimla jsem si, jak Naava trhla hlavou. Ach ano, neřekla jsem jí o tom… "…musíme zůstat tady a bojovat."
Zbylé polovině se po očích přehnalo zděšení a zoufalství. Někdo křečovitě stiskl čelist, jiný nešťastně vydechl, nebo zvedl skalné oči ke stropu. Jedinou podporu, kterou jsem cítila, byla zpoza mých zad. Nebyla jsem si popravdě ale jistá, jestli ta podpora odejde s dětmi, nebo zde zůstane se mnou.
"Nemáme proti mormonům šanci!"
"Ne," odpověděla jsem automaticky a snažila se sama nevydávat žádné informace o mém vnitřním rozpoložení. "Žádnou šanci nemáme, pokud se objeví Epúsy. Dokud tu jsou jenom mormoni, stále se můžeme zachránit. Stále se můžeme dostat k Hekaté a zabít ji."
"Jak chceš zabít bohyni?" Zeptal se Miguel. V očích jsem viděla, jak jeho odhodlání zvítězilo nad strachem. Věřil ostatním, že dvojčata ochrání. Pochyboval ale, že přežijeme.
Já si nebyla jistá ani tím prvním. Co když už jsou Epúsy mezi námi? Co když se mormoni o tunelu přece jen dozvědí?
"Nevím." Odpověděla jsem a poprvé za celé své přesvědčování se otočila k Orsinovi. Jeho modré oči byly stále stejné.
Jakmile jsem uviděla nebe, které v téhle tmě zvládl očima vytvořit jen on, nezvládla jsem uvnitř svého těla udržet ani jedinou emoci. Všechny skrz oči vyplouvali napovrch a prosili ho o pomoc. Stál tam tak silný a nezranitelný, až jsem měla sto chutí ho obejmout a říct mu, že to bude v pořádku. Jelikož on se bál ze všech nejvíc. Vždycky tu byl a staral se. A já teď ani nevěděla, jestli odejde, nebo tu zůstane dál.
Vzal mi má slova, abych se mohla posadit.
"Nevíme, jak zabít Hekaté," posadila jsem se. Nějaké dítě mne zezadu objalo. To bude dobré, sdělovalo mi, jelikož nechápal, že lidi, kteří tu zůstanou, pravděpodobně nepřežijí. Byl to Kamil. "Ale budeme snad schopní získat vám dost času na únik." Trhla jsem sebou.
Budeme…
Takže tu zůstává.
Takže už s někým… někdy…
"Orsine!" Vykřikla Naava, stejně překvapená jako já, akorát trochu jiným způsobem. Viděla jsem, jak se na ni pohledem usmívá, když si vyměňovali oční kontakt. Byl tak odhodlaný, upřímný úsměv, dokonale skryté emoce. "Ale… Vždyť ty můžeš…" Pokusila se ho donutit k odchodu. Už to dostalo její rodiče, věděla jsem, jak moc ho chce ochránit.
"Orsine, pokud můžeš odejít, tak jdi!" Promluvila jsem vážně a jednou rukou si přidržovala Kamila kolem krku, abych z něj mohla dál brát energii.
Orsin svůj pohled přesměroval na mě. Tentokrát už se neusmíval a jeho nebe zvážnělo. Polkla jsem. Chtěla jsem slyšet jeho odpověď nahlas, ale věděla jsem, že se ji nikdy nedozvím. Přesto jsem v jeho očích viděla zodpovědnost, jeho malé vítězství, které jsem nechápala. Věděla jsem, že tu nezůstane kvůli mně, ale chápala jsem, že nedokáže utéct. Bál se… Tak moc se bál útěku, že tu raději zůstane a půjde si pro smrt…
Má černá díra mne začala vtahovat znovu…
"Dobře, nejstarší, co mohou odejít, půjdou připravit zásoby. Rozlučte se. Odpočiňte si. Za úsvitu vyrazíme. Obě skupiny."
Zůstala jsem sedět a pozorovat ho, jak odchází. Ostatní se začali také pohybovat. Stiskla jsem Kamila ještě pevněji. Naava se vydala do malé místnosti za Orsinem, snad aby ho ještě přemluvila k odchodu. Jeho špinavě blonďaté vlasy a tvář s černou čarou se prodírala místností, stíhaná Naavinými hustými kadeřemi.
"Kaelyn… budeme v pořádku?" Ozval se mi dětský hlásek u ucha.
Nezvládla jsem odpovědět. Pozorovala jsem blonďatou čupřinu skoro o půl hlavy vyšší než všichni kolem a viděla ji i dlouho poté, co se za ním zavřeli dveře. Nemohla jsem se nadechnout, dokud ze mě objetí nevymáčklo zbytek vzduchu. Miguel si klekl přede mne na zem a objal svého bratra spolu semnou. Druhý se mi choulil u kolen. Všichni se ke mně tiskli, jako by to snad bylo naposled. Jako bychom snad byli rodina.
"Ach ano," vydrala jsem ze sebe skrz všechny potlačené přívaly slz. "Budete v pořádku. Nic se nikomu z vás nestane. Slibuji!"
Ale jistě jsem to nevěděla...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama