Ta dívka s rudými rty - povídka od Mrs. Writer

16. března 2014 v 14:05 |  Tvorba členů
Jeden, dva, tři, ...

Hluboký nádech.

Čtyři, pět, šest, …

Přivřít oči, uvolnit se, soustředěný výdech. Nesmí mě vidět, nesmí nic tušit. Znovu nádech. Splyň se vším ostatním. Pro tuhle chvíli neexistuju.

Sedm, osm, devět, ….

Neslyšně si svážu dlouhé plavé vlasy do vysokého culíku, vzápětí sundám sluneční brýle. Srdce bije jako splašené, tep šplhá pořád výš a výš. Nevím, jestli je tahle prasečí dávka adrenalinu pro tělo zdravá. Asi bych si měla co nejdřív pořídit jednu z těch chytrých příruček o zdravém životním stylu. No, měla. Ještě předtím, než mě tahle práce zabije, zacuká mi pobaveně koutek rtů s nánosem rudé rtěnky. Ještě teď vidím ten její nádherný obal s čistě bílým logem. Přesně tak holka, dodělej tuhle práci a budeš moct vykoupit třeba celý Chanel. Nebo tu značku rovnou odkoupit, proč ne?

Deset, jedenáct, dvanáct, ..

Počítám vteřiny a dál sleduju příjezdovou cestu ze střechy jakéhosi panelového staveníčka, které má už pár řádek let za sebou. Že jim tady ještě vůbec dovolí bydlet, přemýšlím, zatímco do své zbraně velikosti labradora láduju jednu kulku za druhou. Mlasknu a jazykem přejedu vrchní ret. Dala bych si cigaretu, hlásí mi hned poslušně má závislá část. Ale jsou tu mnohem důležitější témata, jako třeba kam po dobře odvedené práci odjedu. Třeba Francie zní docela dobře. Ještě zkontroluji čas na postříbřených hodinkách pohozených na plátěné tašce o kousek dál. Měla bych si těch drahých cetek vážit o něco víc. Ale to je jen sam&eacut e; měla bych.

Narovnat a připravit. Neexistuju.

Třináct, čtrnáct, patnáct, …

Slyšela jsem, že v Anglii je letos docela pěkně.

Šestnáct, sedmnáct, osmnáct, …

Konečně se objeví to zatracené černé auto. Porsche? Jaký to zazobanec. Ležím na zemi, oko těsně u mého zlatíčka a mířím. Jen pojeď, ty má letenko do země zaslíbené, zašeptám a sebevědomě odpočítám.

Devatenáct … DVACET!

A pojď zlato. Jako vždy slyším to tichoučké zašumění letící smrti. Nemám daleko k naprostému štěstí, když se auto s rachotem zastaví a chudáčci mafiánci kontrolují díru v hrudi svého zákazníka. Příště si už asi vzpomenou na neprůstřelný skla. Díky za spolupráci, těšilo mě, zase někdy příště.

Ale jeden z těch vysokých chlápků, takový ten typ, který si na sebe ani do postele nevezme nic jiného, než tmavý oblek a sluneční brýle, zvedne hlavu a ve vteřině kouká přímo na mě. Měla bych okamžitě vypadnout ze své palebné pozice a nečekat na to, až se uráčí vytáhnout své pistole. Měla bych. Dech se mi zrychlí a pocit triumfu vymizí. Už zase existuju.

Jakmile mě mine pátý výstřel, nechám konečně zbraň zbraní, popadnu svůj narychlo připravený bágl a utíkám, jak jen mi to strach a to nemalé vzrušení povolí. Roh, schody, ulička, zatáčka, další schody! Vyřítím se z té budovy zadním vchodem, protože přece nechceme potkat naše nové kamarády, a než se stačím nadechnout a trošku uklidnit, nebo přinejmenším zase běžet dál, zastaví u mě takový křáp, že by se i ten nejstarší veterán divil jeho pojízdnosti. To už mě ale pár silných rukou nacpe dovnitř a na to, kolik toho má to auto za sebou jede celkem slušně. Dost slušně.

"Sakra! Si děláš srandu?!" rozčiluje se řidič, muž v otrhaných džínsách, věkově by se mohl kamarádit s tatínky z vedlejší ulice.
"Ale vždyť to byla dobře odvedená práce!" snažím se při té krátké větě nefunět jako hroch. Ještě se otočím, abych zkontrolovala naši situaci. Nic. Že by nikdo nepodezříval starou škodovku? Třetí člen naší party a mimochodem i můj soused na otrhané zadní sedačce zvědavě nadzvedne jedno obočí. Upravím si své líčení a opráším hadry. Ještě předtím, než definitivně zandám krvavě rudou rtěnku ji vl epím krátký polibek. Chanel, Chanel, Chanel.

Z dálky slyším vyzvánění telefonu, ale následné vyjednávání už jde trošku mimo mne. Já mám pro dnešek padla.
Představím si pověstný Londýn a slastně popotáhnu z právě zapáleného retka. Jen pár lidí může o své práci říct, že ho zatraceně baví. A já tu svojí jednoduše miluji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DorkaJ. DorkaJ. | Web | 16. března 2014 v 18:42 | Reagovat

Wau u mňa by aj granáty mohli vybuchovať a neodtrhli by ma od tejto poviedky až kým som ju nedočítala do konca 8-)

2 Mrs. Writer Mrs. Writer | E-mail | Web | 16. března 2014 v 20:06 | Reagovat

[1]: Tak to jsem jenom ráda :D

3 Lady≈Claire Lady≈Claire | Web | 16. března 2014 v 22:05 | Reagovat

Je to naprosto dokonalé! Kéž bych takhle uměla psát taky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama