První část povídky I see fire - od Tess

8. července 2014 v 11:15 |  Tvorba členů
část 1. - Sny nelžou.

Stála na kraji vysokého útesu. Všude kolem ní se stahovala hustá mračna odporné slizké temnoty. Postoupila ještě o jeden krok. Dál už nemůže. Temnota kolem ní udělala kruh a už se jí chystala spolknout a bůhvíco jiného a odporného. Hlavou jí proletěla myšlenka. Myšlenka na oheň, na spoustu ohně všude kolem ní a na spalující se temné příšery. Koukla dolů na svou dlaň, hořel v ní plamínek, jakoby čekající na povel Spálit! Plamínek se rozrostl v plamen a plamen v oheň. A ona věděla co má s ohněm dělat, co dokáže. Nechala oheň více rozhořet a všechna temnota v něm zmizela.



"Emily?" zeptal se kdosi. "Emily? Posloucháš mě?"
Ten hlas mě vytrhl z proudu myšlenek, které mi hlavou pluly až moc rychle nato, abych nad nimi stihla víc přemýšlet a rozebírat je. Chvíli mi trvalo, než jsem na hlas zareagovala, ačkoliv ten "kdosi" byl Mike, můj nejlepší kámoš. Moji a jeho rodiče se znali už jako děti, takže on pro mě byl skoro jako bratr.
"Ehm, jo jasně. Klidně tam půjdem." Řekla jsem automaticky. Poslední dobou pro mě bylo těžké se na něco soustředit a bylo to poznat i na Mikově udivené tváři.
"Co? Hele podívej," řekl, když jsem zase stočila hlavu k zemi. Chvíli mlčel a to mě donutilo znovu se na něj podívat. V jeho tváři bylo vidět že ho trochu štvu, ale zároveň o mě měl i starost. No, asi bych byla radši kdyby se naštval, nejspíš jsem potřebovala aby na mě už někdo pořádně zařval, třeba by mě to probudilo. "Em, mě je fuk že si duchem nepřítomná, docela jsem si na to zvyknul, ale uděláš si prosím dvacet vteřin pauzu od tvé supermysly a řekneš mi co tě trápí? Víš, že mi můžeš říct všechno, ne?" Bezva, nenaštval se, takže ze mě bude dál chodící mrtvola.
"Miku mrzí mě to, ale pořád musím o něčem přemýšlet." "A o čem?" naklonil se víc dopředu, jakoby čekal na nejúžasnější drb světa. V tu chvíli, to ze mě všechno spadlo, všechen strach se někomu svěřit a říct mu o snech. Nebála jsem se. Nejsem blázen. Jsou to jenom sny. "Já,"odmlčela jsem se a znova se podívala do jeho tváře. Vyloženě čekal na to, co mu řeknu. Chtěl to vědět a chtěl mi pomoct. "mívám takový sny Miku. Jsem v nich já a spousta ohně a většinou v nich uhořím. I když v tom posledním to tak nebylo, ale zdají se mi pořád už asi čtrnáct dní. Nevím co si o tom mám myslet, protože…" "Já ti řikal že se na ty sci-fi nemáš koukat." ušklíbl se. "Hele na Ohnivýho muže jsme koukali pře dvouma měsícema, od toho to není." teď jsem se trošku naštvala. Tohle je vážný a on se ušklíbl? Otočila jsem se. Mike vedle mě vydával dusivý zvuk. Nejdřív jsem se lekla, co se děje a pak mi došlo, že se snaží nesmát. "Miku Andersone!" napodobila jsem hlas jeho třídní. "Okamžitě se přestaňte smát, nebo máte poznámku!" Mike propukl v jeden z jeho nakažlivých smíchů a já jsem se musela smát taky. "Myslíš si o sobě že si blázen?" zeptal se mě Mike s pozvednutým obočím, když nás přešel smích. "Ne. Možná občas. Spíš z toho mám strach. Trvá to moc dlouho." "Hele buď v klidu." Mike se opřel o opěradlo lavičky, na které jsme seděli. Nasadil svůj obvyklý konejšivý výraz a dal mi ruku kolem ramen. Bylo tak samozřejmé gesto až mě to zaskočilo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Něco mi tu chybělo. "Miku.." vydechla jsem a stále se rozhlížela. Mikův výraz ztvrdl. "Co se děje?" hlesl. Zvedla jsem se a popošla blíž ke školnímu dvoru. Byla polední přestávka, takže dvůr byl přeplněný lidmi.
"Em!" zavolal Mike. "Emily! Co se děje?"
"Miku, kde je Cara, vždyť sem přišla s náma!" Pomalu jsem začínala panikařit. Cara byla moje nejlepší kamarádka. Společně s Mikem byli oni dva to nejlepší, co jsem měla. V jednom z mých snů Cara uhořela, když se mě snažila chránit a od té doby mám o ní přehnaný strach. Moji mysl zaplavily ty nejhorší scénáře Cariiny smrti. Ne, takhle nesmím přemýšlet! Před očima se mi začalo zatemňovat, pak jsem ucítila na ramenou něčí ruce.
Mike.
"Em, říkal jsem ti, že Cara si šla koupit oběd. Měla si nás vnímat." řekl jemně. Začínala jsem se uklidňovat, ale pořád jsem se nemohla špatného pocitu zbavit. Sakra, jsem tak blbá. Jsou to jenom sny, přece mě to nemůže tak rozhodit. "Jo. Aha, jasně."
"Em, děje se něco?"
"Ne, ne je to v pohodě. Jenom jsem se lekla."
"Hele támhle je." Mike ukázal na velký hlouček lidí. Tmavovlasá Cara stála na začátku a něco nadšeně vyprávěla. Sakra! Měla jsem pocit, jakoby mi kámen spadl ze srdce.
"Caro!" zavolala jsem. Cara něco řekla hloučku lidí a vydala se k nám.


"Tak co ty šípková růženko?" usmála se a objala mě. "jsi vzhůru?"
"Jo. Předtím jsem se asi moc zapřemýšlela." Mike se na mě tázavě podíval: Mám jí říct o těch snech? Vyvalila jsem oči a pusou jsem mu naznačila: Ne!
"Mám pro vás novinu. To budete koukat!" nadšeně nás oba chytla za ruce a táhla nás přes školní dvůr někam do školní budovy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kay Kay | Web | 13. července 2014 v 23:58 | Reagovat

Je to super :-) Téma fénix se mi moc líbí na všechny způsoby. Jsem zvědavá, jak to rozvedeš, zaujala jsi mě moc :)

2 Venouš Venouš | Web | 15. července 2014 v 16:22 | Reagovat

Naprosto úžasná povídka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama