Až za hranici (1. kapitola Tajemno) - vícedílná povídka od asanity

7. září 2014 v 12:45 |  Tvorba členů
Nebe je šedé a temné, na zemi se třpytí ranní rosa, mošnu mám vysypanou, na sobě mám potrhané oblečení, vlasy rozcuchané a v očích slzy. Nevím, co si mám počít, jediné co mám k jídlu je okoralý chléb.



Tuhle noc v našem domě hořelo. Ze začátku to vypadalo jen jako malý nevinný požár, ale pak se oheň nečekaně zvětšil a za chvíli bylo vše v plamenech. V našem domě byly tři místnosti, jedna nám sloužila jako kuchyně a obývací pokoj, ve druhé spala moje malá sestra s rodiči a v té poslední jsem spala já. Naštěstí jsem se stačila zachránit. O mé sestře a rodičích se to, ale bohužel říct nedá.

Teď sedím na nedaleké skále a přemýšlím, co si počnu dál. V dáli pořád vidím ohořelé zbytky našeho domu. Až budu mít víc síly tak se tam možná na chvíli podívám, nevím sice, k čemu mi to bude, ale podívám se tam.

Přemohla mě žízeň, tak jsem se šla k nedalekému potůčku napít. Napila jsem se, potom jsem si sedla na jeho břeh a přemýšlela jsem, co budu dělat dál. Kam bych tak mohla jít? Doteď jsem žila s rodinou osamoceně uprostřed lesa a město je odtud hodně daleko. Se sestrou jsme sbíraly byliny, táta lovil a matka se starala o domácnost. Také mám jednu babičku, ke které bych se mohla nastěhovat. Bydlí, ale dost daleko a naposledy jsem ji viděla, když jsem byla ještě malá.

Z přemýšlení mě, ale vytrhla jedna prapodivná věc. Najednou se voda v potůčku začala zvedat. Chci utéct, ale mám nohy jako přikované. Chci alespoň zavřít oči, abych se nemusela dívat, co bude následovat, to ale také nejde, tak jen čekám, co se stane. Vytvořil se obrovský vodní vír, který se najednou nějak dostal z vody ven na souš. Celou mě obtočil, tak, že jsem já byla v jeho jádru. Všechno kolem mě se točilo, až se mi z toho dělalo špatně. Se mnou se ale ve víru točí i něco dalšího. Bohužel se mi v té rychlosti nedaří určit, o jakou věc se jedná. Proč se o to vlastně snažím? Stejně na tom nezáleží. Už se nikdy neproberu.
-------------------------------------------------------------------------------------------------

Zhruba za dva dny se probouzím. Ležím někde, kde jsem nikdy nebyla. Všechno okolo mě je takové zvláštní jakoby z jiné planety. Všechny barvy jsou zde nezvykle ostré, až mě z nich pálí oči. Všechna voda je zde nezvykle pohádkově průzračná. Napravo ode mě je jezero s tou průzračnou vodou a pohádková krajina. Nalevo je naopak temný les, nezvykle ostré skály a zvláštní živočichové. Kam jsem se to proboha dostala?

Najednou si všímám, že je vedle mě skleněná lahev. Skvělé není v ní voda, teď budu muset pít tu nezvykle průzračnou vodu. Lahev my ale nedává spát. Při bližším prozkoumání zjistím, že je v lahvi zastrčený papírek, který je celý načervenalý. Co to má znamenat? Pomalu chytám papírek do ruky a čtu. Musím u toho sice dost mžourat, ale je to naše písmo.

Stojí tam: Ahoj Nikol, vítej v zemi královny Julie. Už jsme Tě očekávali. Vím, že jsi dost vystrašená, kdo by také nebyl, že? Ale nemusíš se mě bát. Sejdeme se v chrámu boha vody Poseidona. Není to odtud daleko. Chrám musíš najít sama, nikoho se neptej na cestu, nikomu nevěř, nic nejez, nic nepij! V chrámu ti povím, co a jak. Zodpovím Ti i některé tvé otázky.
Tak zatím v chrámu.

Co to má znamenat? Stojí tam "nikomu nevěř" a zároveň tam je "ať jí věřím"? Nemusím tam jít. Poradím si sama. Ale, kam jinam bych šla? Navíc se v téhle zemi vůbec nevyznám a sama o ní nic nevím. Možná by bylo dobré tam jít, zodpověděla by mi mé otázky a navíc bych se tu určitě lépe vyznala. Kde je, ale chrám boha vody? Prý odtud není daleko, ale co když je tady pro ně blízko něco jako pro nás daleko? Otočím se o sto osmdesát stupňů a vida hned v polovině otočky vidí majestátní budovu postavenou z modrých cihel. To určitě musí být ono. Stačí jít pořád rovně a za deset minut tam budu. Jak snadné.

Tak se zvedám a vyrážím. Cesta byla poměrně krátká a snadná, vždyť jsem přece šla pořád rovně! Teď mě ale tak napadá, není tohle celé bouda? Ta snadná cesta, milý dopis, tornádo. Všechno do sebe nebezpečně zapadá. Na útěk už ale není čas, protože na mě z okna chrámu zírají rudě červené oči.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama