Polibek od upíra - povídka od Clarissy

7. září 2014 v 13:06 |  Tvorba členů
Londýn kdysi bývalo krásné město. Kdysi, když ještě po ulicích jezdily kočáry, dámy chodily v nabíraných sukních a pánové nosili klobouky a hole.
Byla to vznešená doba. Pokud počítáme jenom londýnskou smetánku, samozřejmě.


I když, pořád má něco do sebe.
Big ben právě odbil tři hodiny ráno. Bloudím tu už od půlnoci a pořád nic.
Už jsou to dva týdny, co jsem naposledy ochutnala krev, a jsem hladová.
"Nechte mě být!" vypísknul ženský hlas. Zvědavě jsem nakoukla do vedlejší uličky.
Byla slepá. Na jejím konci se krčila mladá žena, v ruce se jí nejistě třásl pepřák, a naproti ní se s nožem oháněl muž. Ošuntělý, ale mohutný s nebezpečným výrazem v očích. Bylo víc než jasné, o co mu jde.
"Poslyš, kočičko, když budeš dělat scény, bude to pro tebe horší," zasyčel zlověstně a popošel směrem k ní. Stisk nože zesílil.
Žena zalezla ještě víc do kouta a zhroutila se na zem v očích výraz uloveného zvířete. Pepřík se odkutálel někam pryč
"Prosím ne!" štkala.
Usmála jsem se. V tomhle se Londýn za ta dlouhá léta opravdu nezměnil. A já mám večeři. A ještě k tomu udělám dobrý skutek.
"Dej mi polibek," zavrněl sladce a přiložil ženě nůž ke krku.
"Víte, že tu právě provádíte trestnou činnost," ozvala jsem se nevinně.
Muž se překvapeně otočil.
"A víš ty, že se pleteš do něčeho, do čeho nemáš, děvenko?!" obořil se na m výhružně. Při oslovení "děvenko" jsem se hlasitě zasmála. Takhle mi nikdo neřekl už pěkných pár let…
Můj smích si pravděpodobně vyložil trochu jinak a zuřivě se proti mně vrhnul. Jeho ruku jsem zastavila těsně předtím, než se dotkla mého obličeje. Ne, že by mě to nějak vyvedlo z míry.
Bez námahy jsem mu z ruky vykroutil nůž, chytila ho pod krkem a přitlačila ke zdi.
Vyšel z něj přidušený výkřik. Částečně překvapený, částečně zděšený a částečně díky nárazu do tvrdé stěny.
Pokusil se mi vykroutit, ale držela jsem ho pevně.
"Běž," kývla jsem se na ženu. Spěšně sebrala svojí kabelku a beze slova utekla. Běžela jako by ji honili čerti.
"Takže," otočila jsem se laškovně zpátky ke svému společníkovi. "Ty jsi chtěl polibek, pokud se nemýlím."
Teď to byl on, kdo prosil o milost, ačkoliv byl o půl hlavy vyšší než já. Ignorovala jsem ho.
"Co bys říkal na takový polibek od upíra?" usmála jsem se sladce a dýchla mu na šíji. Bylo příjemné zase jednou cítit teplo člověka.
"Prosím ne." Asi mu nedocházelo, co přesně se děje, ale jeho strach byl téměř hmatatelný. Jemně jsem mu přiložila ukazováček na rty.
"Pšš." Pootevřela jsem pusu. Při pohledu na moje zuby se mu rozšířily zorničky.
Když jsem se přisála, vydal jenom přidušený výkřik.
Jeho krev kyselejší, než by měla a byly v ní cítit stopy drog, ale já nikdy nebyla moc náročná.
Když jsem skončila, byl bledý a studený jako by to bylo několik hodiny a ne minut, co je mrtvý. Otřela jsem si rukou pusu, opatrně, abych si neušpinila značkový kabát a vytáhla z kapsy zapalovač.
Než se sem dostanou hasiči, bude z něj jenom popel. Prach jsi a v prach se obrátíš.
Odbila čtvrtá. Není to tak dlouho, co začne vycházet slunce. Při tom pomyšlení mě začala svědit kůže. Měla bych jít domů
Cestou jsem viděla projet hasičský vůz. Samolibě jsem se usmála. Jak to, že mi to vždycky vyjde?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sidney Sidney | Web | 8. září 2014 v 20:51 | Reagovat

pěkné :-)  :-D  :-)  ;-)

2 Vey Vey | Web | 4. července 2015 v 12:23 | Reagovat

Výborný příběh :33.

3 Kery Kery | Web | 28. srpna 2016 v 13:30 | Reagovat

Úžasný príbeh. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama