Šest pravidel jak přežít, Kapitola 2 - vícedílná povídka od Tulačky

30. září 2014 v 11:35 |  Tvorba členů
ŽÁNR: Fantasy, násilí, (18+), dramatické, postapokalyptické
DOBA: Blízká budoucnost

Drahý bráško, VÍM, naprosto přesně, co si o mě teď myslíš... - jsi blbá, hloupá, nemožná - ale to mi nemůže zabránit v tom, PŘÍŠTĚ SE ZLEPŠIT. Naučit se pozornosti, opatrnosti A HLAVNĚ KLIDU! Tak proč teď klidná nejsem A NEUSTÁLE ZVYŠUJI A SNIŽUJI HLAS? Hahahaha.... zdá se mi to, nebo můj smích poslední dobou zní dost hystericky a bláznivě? Stává se ze mě šílenec?


Nohy mě už začaly od toho šíleného běhu pálit, ale hlasitý dunivý řev v dáli, mě nutil nezastavovat. V duchu mě ke všemu neustále strašila vzpomínka na mladíka zavaleného troskami z domu. Jeho vyděšené oči a pevně semknuté rty. Muž, který je naprosto rozhodnut nevydat ani hlásku, aby ho nenašli a nezaslechli. Ten pohled karamelově hnědých a znepokojených očí mě strašil v mysli. Kdo ví, jestli jsem udělala chybu, že jsem ho tam nechala. Ale musela jsem se rozhodnout rychle. Buď já nebo on. Kdyby byl na mém místě také by se rozhodl pro sebe. Nemohla jsem mu pomoci. Určitě bych to nestihla. A on se teď může modlit k bohu, aby ho ty stvůry jen rozcupovaly a sežraly a nic víc.
Kdybych mu stihla pomoci určitě by to nebylo nic dobrého. Žádný člověk v dnešní době nežije sám. Vždy je kolem něj parta dalších, kteří se tváří jako nejlepší přátelé. Kdybych mu skutečně pomohla, co kdyby je přivedl zpátky? Hledaly by stopy a ještě by mě našli? Ale co když mě i tak, po jeho smrti, vystopují? Hned do soumraku musím raději zamést stopy a hned vyrazit.
Ale nejsem jen zbytečně moc opatrná?
Ne, ne... blbost. Nejsem. Je zapotřebí dávat si na vše okolo sebe pozor. To člověka udrží na živu nejdéle. Ne předstíraná starostlivost a kamarádství.
Dech v plících se mi už zadrhával. Hlasitý řev mě neustále pronásledoval. Ale já už dorazila do lesa. Mé kroky zčásti tlumily hroudy listí. Naštěstí pan Čivava měl v úmyslu zatím běžet po lesní vyznačené cestě. Z části byla už zarostlá, ale cesta z větší části odolávala. Stále ještě si pamatovala to, jak jí vyšlapávaly po desítky let stopy lidské generace.
Přeskočila jsem pár prohloubenin plných bahna a oběhla nejeden spadlý strom. Pan Čivava uháněl jako šílený vpřed. Nezastavil se ani před obrovským stromem, který přepadl, jak široký tak dlouhý, přes celou cestu. Odrazil se a svýma nadlidsky ostrýma drápky se zasekl do kmene a opatrně přelezl obvod celého kmene. Kolikrát mě jeho schopnosti překvapovali. Bohužel já nebyla tak dobrá ani ve skákání ani ve šplhání za pomocí drápků a proto jsem se na kmen vrhla oběma rukama. Opřela jsem se rukami o kluzký strom a odrazila se levou nohou. Pravou nohu jsem opatrně přehodila přes kmen stromu a pak se přehoupla celá. Předtím než mé nohy mohly dopadnout v pohodlí a v klidu na zem mi však podjely ruce. Praštila jsem se bradou o kmen a hodila záda - Hahahaha! Záda! To je jak když člověk mluví o skákání do vody! - do bahna. Levé koleno bolestivě narazilo do jedné tlusté větve, která ještě od vlhka nepolevila. Něco hlasitě zakřupalo.
"Ah!" Zamručela jsem do ruky, která mi vystřelila hned k ústům. Chtělo se mi ještě bolestí, ale hned jsem skousla dlaň, abych se tak přiměla znovu lépe soustředit a povznést se nad bolestí, která určitě každým okamžikem přijde.
Zvedla jsem uslzené oči k širokému stromu abych zjistila, že větev, o kterou jsem se praštila, se přelomila a odskočila na dvě ruky ode mě. Vytřeštila jsem oči a posadila se. Nebyl čas zjišťovat co se stalo. Vyskočila jsem na nohy a levá noha se mi na okamžik podlomila. Bolest nebyla tak hrozná jak jsem čekala. Vypadalo to spíš jen na velkou modřinu.
Hysterko... Napomenul mě hlas v duchu.
"Nejsem," odvětila jsem tichým zlostným šepotem. Očima jsem vyhledala mrštného a rychlého pana Čivavu. Jak moc jsem mu záviděla jeho lehkost a mrštnost. Toho těžko mohli najít a nebo vystopovat. Bohužel se mi už ztratil z dohledu. Někdy se zdálo, že mu stojím jen za pár pamlsků, pomazleníček a hamání. No a možná taky jako speciální místo na označkování.
Rozeběhla jsem se znovu po lesní cestě a v duchu jsem doufala, že mě přivede k mému lesnímu úkrytu. Bahno ode mě tou rychlostí odlétávalo. Ale teď jsem nechtěla myslet na to, kde vezmu čisté věci.
Boty mi na zvlhlé půdě začaly už také podklouzávat. Ale tentokrát jsem měla štěstí a neuklouzla jsem. Následovala jsem žlutou barvu až jsem doběhla na rozcestí. Co teď? Jít po modré, zelené nebo pokračovat po žluté? No... Mám ráda žlutou, co kdybych prostě jen šla rovně?
Naštěstí, dřív než jsem se stihla sama rozhodnout, jsem našla malou památku po panu Čivavě. Menší hromádku u zelené cesty a hned tím směrem vedoucí pár tlapek. Takhle bych ho měla dřív či později najít. Škoda, že to vede do kopce. Šla jsem vůbec někdy cestou do města z kopce? Co když už ani ten blbej kůžáč neví kde jsme byli naposledy? Kdo ví jak je ta potvora vymatlaná.
Zavrtěla jsem hlavou, ale pak jsem nakonec přece jen běžela nahoru do kopce. Šlo to pomaleji než na rovince. Stále za to mohla moje kluzká podrážka a hlavně taky moje stále ubývající kondička. Možná bych měla zapřemýšlet nad nějakou ranní rozcvičkou.
K docházejícímu dechu mě začalo ještě ke všemu píchat v boku. Musela jsem si jednu pesť mačkat na břicho, abych píchání alespoň malinko zmírnila. Bohužel mi to moc nepomáhalo. Aspoň jsem měla prázdný batoh, jinak bych se ještě teď snažila přelézt ten spadlý strom. Ale není čas na to, zabývat se tím co by bylo, kdyby hrou. Raději se při svém výstupu pokusím uklidnit krásným lesním tichem a člověkem nezničenou přírodou.
Už jsem byla jen kousek od vrcholu když mi to došlo. Krásné lesní ticho? Blbost. To přece není logické. Proč neslyším ten hrdelní řev z kterého tuhne krev v žilách? Co se to sakra děje? Žádné radostné výkřiky? Že by došlo na nejhorší? Oni nebyli hladoví a jen...? Blbost. Nesmysl. Nemysli na to...!
Překročila jsem vrchol a šla teď už nyní po rovince. Můj vyděšený společník stále nebyl v dohledu. Nedalo se už nic dělat. Budu muset jít po cestě a doufat, že dřív nebo později dorazím k úkrytu. Hlavně se nesmět trápit černými myšlenkami.
Rovinka se teď zase zužovala z kopce směrem dolů a mě se zazdálo, že jsem dole, daleko z kopce, pod sebou zahlédla růžovou kůži pana Čivavy. Píchání v boku stále nepřestalo, ale přesto jsem se rozhodla strmější kopec zdolat rychlým seběhnutím dolů. Stromy tady rostly více blíž u sebe než předtím. Ale lesní cesta si stále chránila své místo.
Rozeběhla jsem se rychle dolu. Nohy mi dusaly o měkkou a deštěm zvlhlou zeminu. Čím rychleji jsem běžela tím více jsem spíše klouzala. Nakonec mi jedna noha podjela tak, že jsem začala kopec sjíždět po zadku. Chtěla jsem ječet vzrušením a šokem zároveň, ale můj hlas nebyl schopný vyskočit z hrdla. Úplně mi uvízl v krku. Trochu mi to připomnělo malou vzpomínku z jedné společných zim s rodinou. Sáňkovala jsem tehdy z kopce spolu se svým starším bratrem dolu z kopce a můj otec jel s maminkou za mnou na...
Sakra! Zadkem jsem narazila do většího kamene a vyrazila jsem si tak dech z plic. Srdce mi vyskočilo až do krku, když jsem padla na záda a roztočila jsem se jak malý dětský kolotoč a svět splynul do jedné velké zelenohnědé šmouhy. Ale než jsem se nadála přetočila jsem se na bok a následně dopadla na břicho do jedné větší louže. Byl konec. A mě se chtělo z toho všeho zmatku, a hlavně bláta v ústech, zvracet. Vyplivla jsem větvičky a hnědou břečku z úst. Teď jsem byla od bahna celá. A nejhorší na tom všem bylo, že mi začala být hrozná zima.
Bahno! Ble! Bylo všude! Ve vlasech, na obličeji... dokonce i v kalhotách! Ještě, že jsem si nestihla ve městě sehnat žádné nové oblečení. Ještě bych zničila i to. A jak mi, zatracené, mohlo jezdění po zadku připomenout sáňkování s rodinou? Hnus!
Hrabala jsem se rychle na nohy. Moje kluzké podrážky si ale nenechaly tak rychlé vstanutí líbit a proto na mě znovu lstivě zaútočily dalším podklouznutím. Mávala jsem hystericky rukama nad hlavou, ale nakonec jsem jistou kolizi ustálila. Oddechla jsem si a pro větší váhové rozložení jsem se rozkročila. Otřela jsem si zabahněné ruky o kalhoty. Bohužel snaha o čistotu nijak nepomohla. Nejradši bych začala vzteky křičet, ale bála jsem se, že mě něco zaslechne.
Přejela jsem si jazykem po zubech a snažila se tak z úst dostat zbytky bahna.
"Ekh!" Prskla jsem před sebe.
Ale aspoň jednu výhodu měl můj delší sjezd dolu. Píchání v boku se ustálilo. Zadýchaná jsem však byla pořád.
A hele! Tamhle to je!!!
Vztek a adrenalin povolily. Našla jsem cestu ke svému nenápadnému úkrytu. Konečně jsem viděla tu příšernou a téměř zbortěnou stodolu.
Teď už mi to nijak nepřekáželo. Bahno ne bahno, vyválet se nevyválet se, prostě jsem se radostně - ale radši trochu pomaleji a opatrněji - rozeběhla vpřed. Opatrně jsem klusala po cestičce tím směrem, kde jsem stodolu viděla. Les už lehce ubýval na síle. Začal více řídnout a já viděla, že pomalu docházím na konec lesa.
Nakonec se přede mnou přece jen vyloupla louka. Odbočila jsem vpravo a mířila jsem k vysoké dřevěné stodole. Byla na hrubo ztlučená z tmavého dřeva a dominovaly jí obří vrata podepřená železnou tyčí. O třicet metrů dál stála další dřevěná bouda, ale oproti té obří stodole to vypadalo jen jako kůlnička na dříví. No a vlastně to v ní taky bylo. No a hned u lesa stála chalupa. Můj otec by jistě, před velkou panikou, řekl, že to je luxus mezi luxusy. To jsme ještě sháněli chatičku u lesa.
Už z dálky jsem viděla jak před vraty podrážděně sedí pan Čivava. Nebyla na něm ani špetka bahna. Parchant jeden plešatej!
Došla jsem k vratům a zlostným pohledem jsem zpražila toho zlého čokla. Pan Čivava jen nevzrušeně zamrkal a dál čekal až ho pustím dovnitř. Uvolnila jsem proto tyč a vešla do černočerné tmy.
"Jsi zpátky---! Jak to zas vypadáš?" Zvolal znepokojený mužský hlas zrovna když jsem za sebou zavírala vrata a cpala jsem větší háček do železného poutka.
"To je tvoje vina!" Prskala jsem naštvaně a otočila jsem se čelem do černočerné tmy. Byly tu vidět jen tmavé obrysy nástrojů a nářadí.
"Moje? Já za to nemohu, to ty ses někde vyválela," hlas se na chvíli odmlčel, "Tak co se tam venku stalo?"
"Chmm, nějaké komplikace," mrmlala jsem mezitím co jsem se hrnula dopředu tmou. Ruce jsem rozhazovala kolem sebe a hledala jsem stoleček.
"Komplikace?"
"Au!" Do prdele!!! Našla jsem stůl. Ale bohužel to odneslo moje koleno. Rozmáchla jsem znovu rukama a vrazila tak do něčeho skleněného. Ruka mi vystřelila do leva a zavadila o něco hebkého.
"Sakra!" Zavrčela jsem když jsem sevřela prsty kolem malé petrolejové lampy. Postavila jsem jí na stoleček a hledala jsem zápalky.
"Víc vpravo," zamručel hlas přímo vedle mého ucha. Natáhla jsem ruku víc doprava a uchopila malou hranatou krabičku. Zápalky.
"Díky... Byl tam nějaký muž. Opilý," vydechla jsem a pak jsem vyjmula zápalku z krabičky.
"Opilý?" Vydechl mladík a pak se na chvíli jeho hlas zjemní, "Jsi v pořádku? Vypadáš vyděšeně," Škrtla jsem zápalkou. Malinký plamínek ozářil potemnělé okolí. Světýlko dopadlo na malinký, ručně stlučený, stolek a na petrolejovou lampu.
"Trochu se mi třesou ruce," Volnou rukou jsem odšroubovala víko od lampy a vložila jsem dovnitř sirku.
"Chceš utěšit?" Svíce uvnitř lampy zasyčela. Světlo ve skle zatančilo a hodilo dlouhé stíny na objekty kolem mě. Na malinký zelený traktor přede mnou, na železnou poličku na kolečkách s nářadím vedle mě a na senem posetou zemi.
"Možná jen obejmout," zašeptala jsem a skousla jsem si chvějící se ret. Stočila jsem pohled k zemi a uviděla jsem starostlivý pohled pana Čivavy.
"No tak---, snad si jen nežertoval," zavzlykala jsem a hodila jsem zápalky na stolek. Vzala jsem za ucho petrolejovou lampu a rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude kolem mě byla hrouda krámů. Támhle starý převrácený věšák. Támhle pět druhů různě dlouhých žebříků. Tady zas starý trabantík plný pilin a sena. Když se kouknu víc vlevo tak tam vidím pět kol na hromadě. A za zeleným traktorem to vypadá jako průchozí cesta víc do útrob té obří stodoly. Ale nikde ani živáčka.
"Ach bože," zavzlykala jsem nešťastně a utřela jsem si zabahněným rukávem slzu. Hned jsem toho ale litovala, protože to začalo hrozně pálit. Znovu jsem sklopila pohled k starostlivě a zmateně vypadajícímu panu Čivavákovi. Stála jsem jen s ním v místnosti sama.

"Co to se mnou je?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama