Ztracený den (část 1) - povídka od Tei

7. září 2014 v 13:13 |  TM - Příspěvky
Příspěvek na měsíc srpen, téma nebe a peklo
13.8.2008
Podívala jsem se nahoru na zeď, když mamka znovu zakřičela bolestí a já se vylekaně koukla zpátky na mamku a naší sousedskou tetu, která pomáhala udržet mamčiné nohy stát a vydržet než přivolaná sanitka konečně dorazí k našemu domu a mamka bude i s mým skoro už narozeným bráškou v pořádku.
Od silnějších bolestí a zároveň přivolané pomoci uběhlo snad poprve nejdelších patnáct minut v mém životě, když jsem s oddechnutím zahlídla z okna přijíždějící sanitku a my mohly pomalu před dům, kde si mamku už vzali do své péče a my se rozloučily aniž by mamka znovu nezapomněla naposled připomenout ,,buď v pořádku a zítra přijedete mě a prcka navštívit ano?"
Už po několikáté za dnešek jsem kývla hlavou a zmizla v našem domě.
Na hodinách ručička ukazovala přesně 14:00 odpoledne, usedla jsem ke svému půl roku novému pc a začala vyhledávat na icq kontakty mých kamarádek, které jsem musela okamžitě seznámit s novou situací a upozornit, že už můžou k nám přijít zahrát si karty a počkat než půjdeme ven s ostatníma.
Volný dům máme do večera, než otčím přijede z odpolední mě jen zkontrolovat, že jsem doma a neponocuju nikde, můžu být ráda, že vůbec v patnácti nemusím tvrdnout u babičky, ale můžu zůstat poprvé sama v celém domě.
Během půl hodinky dorazily tři kamarádky, karty a občerstvení jsem stihla v kuchyni nachystat a holky byly nadšené, že potom půjdeme oslavit narození bratříčka.
Seděly jsme u stolu, skončila právě třetí hra, kterou jsem prohrála zrovna já, musela jsem vypít celou skleničku čisté vody s pepřem, abych splnila podmínku pro další hru a zeptala se holek: ,,Nevíte, jestli teda kluci koupí něco na to zapití nového člena rodiny? Mám u sebe jen dvě stovky, co mi tu mamka nechala, tak ať to není nic drahýho.."
Bára se na mě podívala: ,,Neboj, do dvou stovek se vejdou, psala jsem jim to, až napíšou, že to maj, tak půjdem za nima někam sednout."
Byl problém, aby to koupila některá z nás, protože holky byly nejstarší ode mě, ale plnoleté taly ještě nebyly, tak museli pití zařídit kluci.
Nejlepší nápad byl, jít se projít do našeho lesa, který se nachází necelých deset minut od domu, tam jsme našli vzdálenou lavičku a já poprvé spatřila láhev, kterou kluci koupili.
,,Aha, tohle jsem ještě nikdy neměla, Lunas vodka, je k tomu něco na zapití, že jo?"
,,Tady máte džus, kdo začíná?"
Pája se začala smát: ,,Začíná, ten kdo slaví, takže prosím tady máš flašku."
Vzala jsem vodku do jedné ruky, džus do druhé, když mi zapípal mobil, rychle jsem vodku položila na zem, abych mohla nahlas přečíst úžasnou novinu: ,,Kubíček je na světe, přesně v 15:30 se narodil.
,,Tak to už musím. Na Kubíka!"
Napila jsem se nejprve džusu, vodky a znovu džusu a podala flašku dál holkám vedle mě..
Tma, ticho, nikdo nikde a pořád se mi chtělo jen spát, oči protestovaly a já neměla sílu jim vzdorovat.
V hlavě prázdno.
Žádné nejmenší tušení, co se to se mnou děje, je noc a spím doma asi, ale kde je otčím a byl tu vůbec?
Proč nemůžu pohnout ani rukou? Proč jsem tak zesláblá?
Tak hrozně divný pocit, jaký jsem ještě nikdy neměla.
V hlavě naprosté prázdno.
To ticho mě děsilo, ta prázdnota mě děsila.
Jsem mrtvá?
Proto nemůžu otevřít oči, ani pohnout rukou?
Co se stalo, proč jsem zemřela?
Snažila jsem se vybavit si, co se stalo, ale nic.
Jsem uvězněná v mém těle, které odmítá se mnou komunikovat a vůbec nevím kde jsem a co se se mnou vlastně děje.
Ten pocit, jsem v nebi nebo v pekle?
Příjdu sakra na to, proč nemůžu otevřít oči a proč je mi tak divně?
,,Pamatuješ si, jak se jmenuješ? Víš, kde jsi? Jsi vzhůru?"
Hlas se snaží mou mysl probudit, ale točí se mi vše.
Nic nevím, nic nechápu, vidím všude jen samou tmu.
Pomaličku se pokouším přinutit víčka trochu pootevřít a někdo u mě stojí, ale kdo to je a proč jenom ležím a nemůžu se hýbat?
,,Měla jsi štěstí, tys nám teda dala."
Ty slova patřily určitě mně.
Tma opravdu je a místo, kde jsem a kdo na mě vůbec mluvím naprosto nepoznávám.
Všimnu si kapačky v mé natažené ruce.
Proto ta nehybnost.
,,Kde to jsem?"
Mladý hlas se usměje a s klidem odpoví: ,, V nemocnici, ale budeš v pořádku, je noc, dlouho jsi spala."
,,Mám sucho v krku, můžu dostat napít?"
,,Ještě ne, až ráno, pokud se ti znovu neudělá zle."
Zle?
Ráno?
Proč nejsem u sebe doma, ve své posteli??
Zavírám oči a ocitám se opět v divném tmavém a tichém světě plného prázdna.
Opravdu jsem si připadala, jako někde v cizím světě, mrtvá.
Chtěla jsem něco vědět, cokoliv, ale nic mi nefungovalo, nechtělo.
Trvalo to celé hodiny.
Znovu jsem se pokusila otevřít oči a naproti sobě jsem spatřila prosklené okýnko, kde seděla sestřička.
Otočila jsem hlavu na pravou stranu, kde byl balkón.
Doma nejsem, balkón ve svém pokoji nemám.
Byla jsem tam sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama