Ztracený den (část 2) - povídka od Tei

7. září 2014 v 13:13 |  TM - Příspěvky
,Dobré ráno, slečno, nedělá se Vám zle? Volal přítel Vaší maminky, všem jste pěkně dala, maminka leží po porodu v porodnici a vy provede tohle, to na Vás nebude Váš narozený bráška pyšný, až mu to budete vyprávět."
Kdybych věděla, aspoň co, vyprávět..
,,Dneska Vás můžeme možná propustit domů, zatím si dejte pyškoty s čajem a po vizitě se uvidí, co s Vámi."
,,Děkuji."
Na víc se nezmůžu.
Ležím a vše kolem mě je tak cizí.
Mám brášku, u nás byly holky, šli jsme potom do lesa..
Vše, co se mi začíná vybavovat.
Sestřička mi ještě pustí televizi, než bude vizita, ale místo televize se mi chce brečet.
Paní doktorka mi příjde oznámit, že bych mohla jít domů, ale je tu problém.
Nemůže mě nikdo vyzvednout, jelikož má matka je v porodnici a její přítel není můj zákonný zástupce..
Musím zůstat v nemocnici dokud nepropustí mamku z porodnice.
Snažím se dát si dohromady dny..
Co byl včera za den..
Pondělí? Ne, úterý.
To znamená, minimálně do pátku tu ještě musím být?
Co budu dělat?
,,Paní doktorko, proč tu jsem?"
,,Vy si nic nepamatujete? Ani se Vám nedivím. Večer Vás přivezla záchranná služba s otravou alkoholem, měla jste v krvi 2,5 procenta alkoholu, můžete být ráda, že Vaši kamarádi stihli zavolat brzo."
Mí kamarádi? Ale proč museli volat sanitku?
Vzpomněla jsem si na textovou zprávu, že Kubíček se narodil v 15:30 odpoledne.
Dál nic.
Na druhý den odpoledne jsem dostala možnost se vše konečně dozvědět.
přišla Bára, Pája i Míša.
Vypadala jsem hrozně, musela jsem se pořádně osprchovat a dvakrát umýt celé vlasy, protože pokaždé, co jsem si dala vlasy k nosu, dělalo se mi špatně, aniž bych věděla, proč mi tak smrdí.
Holky se cítily provinile, co se stalo, ale já nechápala pořád, co se sakra stalo.
,,Ty si vážně nic nepamatuješ?"
,,Ne, Barčo, vůbec nic, je mi hrozně."
,,A chceš fakt všechno vědět?"
Nadechla jsem se a kývla hlavou..
,,Některé věci ti můžeme i ukázat, když budeš chtít, ale jestli na to nejsi připravená, tak bys to radši vidět neměla.."
Bála jsem se vůbec ještě něco promluvit, jaký strach mě polil v žaludku.
,,Pořád jsi na té lavičce chtěla pít tu vodku, tak jsme ti v tom nebránily, byla jsi v pohodě celou dobu a pak najednou, že už teda půjdeme pryč a tys nemohla ani chodit, pořád jsi padala, tak jsme Tě drželi z obou stran, ale i tak jsi nedokázala vůbec stát na nohou a pak jsi spadla na kámen, tak ti trochu tekla krev z hlavy, kluci ti to ošetřili a pomohli nám s tebou k tobě domů.."
Zírala jsem s otevřenou pusou a nezmohla se na jediné slovo.
,,U tebe jsme odemkly tvýma klíčema a myslely, že Tě uložíme do postele a prospíš se z toho, ale začalo se ti dělat zle."
Pořád jsem byla mimo a nic o tom neměla nejmenší tušení.
,,Nejprve jsi pozvracela celý koberec, potom postel i zeď, musely jsme tě celou svlíknout a dostat Tě do sprchy, ale tam ses taky bouchla do hlavy, tak jsme tě rychle umily, daly ti něco na sebe a napsaly dopis Tvému otčímu, že se omlouváme, ale že jsme tě takhle přivedly, ale zase jsi zvracela a nechaly jsme otevřené dveře, tak nás zahlídla Vaše sousedka a řekla nám, ať okamžitě zavoláme sanitku, že bys mohla i umřít."
Panebože..
Nevěděla jsem vůbec, co na to mám odpovědět.
Holky vzali telefon a ukázali video, kde se snaží mě držet po cestě z lesa, ale pořád jen padám..
Můj pád přímo na kámen, můj řev a smích, vše a všude já sama..
Styděla jsem se.
Bylo to, jako bych koukala úplně na někoho cizího, neznámého.
Vše se mi ztratilo.
V mé hlavě, v mém těle.
,,Ty další videa a fotky raději nechtěj vidět, seš tam ve srpše, když tě sprchujeme a padáš do vany, kluci si neodpustili to natáčet."
To snad né.
Udělalo se mi zle, ze sama sebe.
Holky odešly a já se vrátila zpátky do pokoje, přemýšlet nad vším, co jsem se právě dozvěděla.
Jak se tohle všechno mohlo stát..
Proč jsem vše ztratila?
Celý den ztracený, celý večer a noc.
Bála jsem se, že už neexistuju, že jsem umřela, ale vlastně tak na půl ano.
Tohle všechno se dělo, když já bylo mimo svůj mozek a mimo své tělo.
Nebyla jsem, to já.
13.8.2008 pro mě neexistoval.
Nikdy existovat nebude.
Kubíček bude každý rok slavit narozeniny, svůj první den na tomto světě a já o něj přišla.
Celý život žít se svědomím, co jsem provedla a přitom ztratila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama